Jim Jones a dějiny Chrámu lidu
Jones, celým jménem James Warren Jones, se narodil v příměstské části okrsku Randolph (Indiana), a to 13. května 1931. Matkou mu byla Lynetta Putmanová, otcem Thurman Jones, veterán z první světové války. Po předcích Jim zdědil irské a velšské kořeny. Matka samotná věřila, že její syn je novodobým mesiášem.
V mládí byl James vášnivým čtenářem a bedlivě se probíral spisy Stalinovými, Marxovými, neunikl mu ani Maháthmá Gándhí a Adolf Hitler (ano, kontrast je zcela na místě!). Není se co divit, že ho celé dětství i mládí provázela visačka „divného dítěte“ posedlého náboženstvím a smrtí (podle výpovědí známých z dětských let prý často konal pohřby pro drobnou zvířenu, z níž velkou část zabil sám vlastní rukou...)
Ač prý byl Jamesův otec spřízněn s Ku Klux Klanem, chlapec sám (snad díky vyděděnství) silně sympatizoval s afroamerickou komunitou (nacházíme se stále v době silné rasové segregace americké společnosti).
Samotné počátky Jonesovy církve sahají k roku 1951, kdy se mladý James začíná účastnit sjezdů komunistické strany. Během vyšetřování souvisejících s McCarthyho aférou je terčem výslechů i Jonesova rodina. Právě v tento moment se Jones obrací k církvi jako jediné instituci, která je v jeho očích dostatečně politicky silná a zároveň sociálně cítící, aby uspokojila jeho vnitřní pohnutky.
Brzy se však ukazuje, že ani samotná protestantská církev není dostatečně povznesená nad pozemskou rasovou nesnášenlivost, což Jonese dovede k založení jeho vlastní církve, Chrámu lidu, jež je již od samotného počátku míněna jako společenství bez rasových zábran.
V šedesátých letech byl Jones politicky aktivní a silně se angažoval v rasové otázce. Vystupoval hlavně proti segregaci afroamerické menšiny, jež se projevovala v zákazu vstupu do divadel, restaurací apod., proti čemuž bojoval různými prostředky – od veřejných značně ohnivých řečí až po tajně pořizované nahrávky obsluhy odmítající obsloužit černošské zákazníky. (Zajímavostí jistě je, že celých 68% obyvatel budoucího Jonestownu bude tvořit černošská komunita – viz článek Jonestown 1978.)
Díky jeho značně nekomfortnímu a do jisté míry agresivnímu přístupu se dočkal ze strany „bílé“ populace dost nevybíravých protiakcí – na stěnu Chrámu byla nakreslena swastika, v hromadě uhlí, jímž se topilo v chrámových kamnech, byl nalezen dynamit a na verandu Jonesova domu byla po výhružných telefonátech hozena mrtvá kočka.
I přes řadu obtíží vedl Jim Jones se svou ženou Marceline spořádaný rodinný život. Adoptovali spolu několik dětí s aspoň částečným mimobělošským původem, sami sebe nazývali duhovou rodinou, toto označení později vztahoval i na samotný Chrám.
K adopci dětí s neamerickým či neevropským původem ostatně Jones povzbuzoval i stoupence Chrámu, zaměřil se hlavně na sirotky z korejské války (sám adoptoval tři děti s americko-korejskými kořeny, vedle toho se manželský pár staral také o dceru s indiánskými předky, černošského a jednoho bělošského chlapce).
Otázka Jonesovy sexuality je stále otevřenou záležitostí. Sám o sobě prohlašoval, že je „pravým heterosexuálem“, existuje však několik svědectví, jež Jonese usvědčují z homosexuálních aktivit, od nichž se snažil tak rázně distancovat (od zatčení policistou v utajení roku 1973, jemuž měl Jones dělat sexuální návrhy na pánských záchodcích jednoho losangelského baru, až po pravidelný pohlavní styk s mužskými členy Chrámu).
V následujících letech (1. polovina šedesátých let) Jones hodně cestoval. Několik let pobýval v Brazílii (při této příležitosti navštívil Guyanu, kde založil pobočku Chrámu), poté se vrátil do Států a přesunul centrálu církve z Indiany do severní Kalifornie. Zde měl pod Jonesovým vedením vzniknout skutečný Ráj se všemi utopistickými rovnostářskými hodnotami. Jeho církev nyní čítá na 30 tisíc věřících.
Právě v druhé polovině šedesátých let a na počátku let sedmdesátých se postupně filosofie Jonesova „náboženství“ začíná výrazně měnit – otevřeně se hlásí k sociálním (a v některých kázáních neotřele komunistickým) myšlenkám, navíc se rázně odpoutává od křesťanství, které vnímá jako pouhý nástroj útlaku žen a „nebílých“. Sám o sobě pak prohlašuje, že je reinkarnací Mahátma Gándhího, Ježíše z Nazarethu, Guatamy Buddhy či Vladimíra Lenina.
Na počátku 70. let opět stěhuje centrálu Chrámu, tentkráte do San Franciska, tou dobou jednoho z největších středisek sociálních protestů v Americe.
Snad právě silné sociální cítění a během tehdejší doby důležitá otázka rasové segregace odlišovala tak výrazně Jima Jonese od vůdců ostatních kultů. Není se co divit, že mu sluchu dopřávala nejen lokální, ale i celostátní média a že získal podporu množství významných politických osobností té doby (včetně Waltera Mondale, kandidáta na viceprezidenta roku 1976 a celé řady dalších).
V létě roku 1977 se však Jonesova slibná kariéra veřejného mesiáše začíná hroutit. Brutální vražda „zběha“ Boba Houstona je následována otisknutím třiceti výpovědí bývalých členů Chrámu, v nichž je popisováno psychické i fyzické týrání - např. obětní „boxerské“ zápasy (bití čtveřicí mužů) či bičování Jonesem vybrané oběti, jež se provinila většinou nějakou bezvýznamnou drobností. Oboje často trvalo celou noc a probíhalo před zraky až pětiset shromážděných členů Chrámu. Na konci tohoto veřejného trestu pak oběť do mikrofonu musela reverendovi poděkovat.
Nakonec je Jones s několika sty svých nejvěrnějších věřících nucen přestěhovat se do Guyany, do pobočky Chrámu, z níž se na více jak rok stává „Jonesovo město“, Jonestown.
James Jim Jones zemřel vlastní rukou 18. listopadu roku 1978, společně s více jak 900 svými stoupenci.