Memento     Mori

      Mýtus o smrti Hainuwele není klasickým stvořitelským mýtem, alespoň ne v tom pravém slova smyslu. V tomto mýtu totiž nejde o stvoření světa či člověka, ale o zrození smrti.

      Dá se říci, že ponořením se do tohoto mýtu vstupujeme „doprostřed“ děje, neboť hned na počátku vyprávění se dozvídáme, že lidé už zemi obývají a jsou dokonce již seskupeni do devíti velkých Rodin (zřejmě devíti prvotních kmenů v dané oblasti). Ono označení „člověk“ však není tak úplně správné, neboť tito původní obyvatelé jsou „nesmrtelní“ a konce svého bytí se neobávají. Jak by mohli, když smrt ještě neexistuje. Díky své nesmrtelnosti navíc nemusí jíst a nejsou nuceni plodit potomstvo.

      Těchto devět Rodin se pravidelně schází k posvátnému tanci Maru, který byl konán na počest božské panny Hainuwele, dívky zrozené z vyplaveného kokosu. Maru se tradičně odehrával po devět nocí na devíti různých posvátných místech a tanečníci byli uspořádáni do devítinásobné spirály, v jejímž středu seděla právě Mulua Hainuwele. Je tak ústřední postavou tance Maru, ale přímo se ho neúčastní.

      Jejímu zrodu a životu se věnuje mýtus jiný – pro naše potřeby jsou zajímavé pouze dvě následné informace:

​

1. Mulua Hainuwele se zrodila z krví

potřísněného květu kokosové palmy

 

2. ve svém držení měla rozličné poklady,

 

které podle svého uvážení darovala lidem

(podle většiny verzí mýtu je tvořila kálením)

​

       Právě její štědrost a rozdavačnost se brzy stávají jádrem nespokojenosti lidí, neboť Hainuweliny dary narušovaly společenskou rovnováhu v jejich rodinách. Na konci osmého tanečního cyklu se tedy tanečníci rozhodli, že Hainuwele zavraždí. Na devátém tanečním místě vyhloubili jámu a do ní pannu uvrhli. Zaživa ji pohřbili a následným tancem hlínu udusali.

      Ameta, dívčin otec, se o svou dceru strachuje a vydává se ji hledat. Když seznává, že je Hainuwele mrtvá, vyhrabe její tělo, které „čtvrtí“ a jednotlivé části zahrabává na posvátných místech po celém kraji, kde z nich vznikají doposud neexistující věci. Zdá se, že se jedná o jakýsi posmrtný dozvuk Hainuweliných tvořivých sil. Mimochodem, jednou z nejvýznamnějších věcí, do kterých se přetransformovaly dívčiny ostatky, jsou podle tohoto mýtu místní hlíznaté rostliny, které jsou hlavní složkou tamní stravy – tzn. i po své vraždě je Hainuwele štědrá a dává následným generacím lidí dostatek potravy. Navíc je nám tak i rafinovanou symbolikou naznačeno, že ze smrti se rodí další život...

      Ameta však nenechává smrt své dcery bez odezvy a vládkyni lidí, Mulua Satene, přináší Hainuweliny ruce jako důkaz lidského zhřešení. Tato další božská panna se na své poddané rozhněvá, prokleje je (zbaví je lidství) a opouští je.

     Zoufalý lid má jedinou šanci, jak se se svou milovanou vládkyní opět shledat – projít branou ve tvaru devítinásobné spirály, kterou Satene zbudovala na místě posledního tance (tedy tam, , kde Hainuwele zemřela). Jen tak se opět stanou lidmi. Ale už ne těmi nesmrtelnými, neboť Satene se každého, kdo vstupuje do brány, nenápadně dotkne jednou z Hainuweliných uťatých paží a tím jim „předává“ smrt… doslova dotek smrti. (Podle jiné verze mýtu mohou navíc teprve od toho momentu uzavírat sňatky, tedy plodit děti – k čemu by přece nesmrtelní museli plodit potomky... plodnost je tedy jen dalším možným nazýráním smrti, jak nám ukazuje např. hebrejská tradice, v níž je nesmrtelnost člověka symbolizována potomstvem...)

      A ještě jedna drobná zajímavost na závěr: ti, jimž se nepodařilo (či odmítli) projít branou až na konec, se proměnili ve zvířata (prasata, ptáky, jeleny a další), která jsou pak lidmi lovena a zabíjena pro potravu. Další ukázka zacyklení smrti a života...

​

¥     ¥     ¥

​

      Ač se celý příběh může západnímu člověku zdát zmatený a nesourodý a místy až zbytečně fantaskní, porovnáme-li podobně laděné mýty primitivních kultur a společenstev, nejedná se o nic prazvláštního či neobvyklého.

        Na mýtus o smrti Hainuwele musíme navíc pohlížet jako na jeden jednotlivý příběh vyjmutý z uzlu mnoha desítek dalších, jenž jsou spolu velice úzce propletené.  Nesmíme také opomenout, že se v kmenových společenstvech předávají tyto příběhy od starších mladším velmi emocionální dramatizací (tedy tancem, zpěvem a hereckým vystoupením), což na "papír" do obyčejných slov převézt nelze - vždy bude totiž patrné ono holé místo, v němž by jinak byl „X faktor“ šamanova procítěného vyprávění.

​

¥     ¥     ¥

​

      A co nám může mýtus o zrození smrti předávaného kmenem Alune říci? Předně to, že si lidé již od pradávna uvědomují, že nelze žít v nekonečném blahobytu bez následků (což je pro naši současnou konzumní společnost velice poučné, avšak snad ještě hůře uchopitelné než pro primitivní národy třetího světa).

      Vždyť blahobyt (navíc nezasloužený) vede k hříchu (hamižnosti či závisti) a nakonec i k tomu nejhoršímu činu, který člověk zná a je ho schopen – k vraždě. V tomto příběhu je navíc posluchači předneseno, že právě díky vraždě (totiž zavraždění Hainuwele) se rodí smrt – metaforicky je tedy na onoho případného „vraha-jednotlivce“ převeden hřích všeobecné smrti. Zjednodušeně - zabiješ a stáváš se symbolicky jedním z těch, kteří oloupili lidské plémě o jeho nesmrtelnost.

      Další podstatnou informací, s níž se můžeme setkat prakticky ve všech esejích, které zde jsou uveřejněny, je úzké propojení života a smrti. De facto lze prohlásit, že jednou z prvotních podmínek života je právě smrt a obě veličiny jsou od sebe proto neoddělitelné. Příkladem nám může být již výše zmíněné stvoření moluckých "brambor" z ostatků nebohé zavražděné panny či vzniku zvěře z těch, kteří neprošli brannou smrtelnosti... A nesmíme ani opomenout, že „…u mnoha národů je iniciace do dospělosti spojena s obzvláště hrůzným zážitkem smrti.“ (HERZOG, 2012, str. 19) Nejinak to platí i v prostoru evropském - vzpomeňme na kluky odcházející do války, kteří se vracejí jako muži...

      V neposlední řadě tu máme i moment uvědomění si vlastní smrti. Mulua Satene prohlásí, že jen ti, kteří projdou její branou, se stanou skutečnými lidmi, tzn. smrtelnost je věcí „dobrovolnou“ a právě tím se lišíme od zvířat (v která se změnili ti, kteří nekonali dle jejího příkazu).

 

„Lidé mohou sjednotit smrt se životem a uvést je do harmonie pouze tehdy, když jsou připraveni přesáhnout hranice vlastní existence.“ (HERZOG, 2012, str. 17)

​