Ustí nad Labem - Střekov

Ústí nad Labem

Střekov

navštíveno 28. 7. 2018

Návštěva střekovského hřbitova (Ústí nad Labem – Střekov) pro mě bylo několikanásobným příjemným překvapením a odnesl jsem si z něj velice hřejivý pocit (jak se u správného tafofila sluší), ale o tom až níže. Nejprve několik obecných informací…

Hřbitov se nachází na severovýchodním okraji místní části Střekov (nepleťte si to s městským obvodem Střekov, kam kromě Střekova patří ještě řada okolních obcí). Prakticky až k branám hřbitova vás z centra (zastávka Hlavní nádraží ČD) doveze trolejbusová linka č. 60.

Přibližných 4,5 ha krásně udržované a opečovávané hřbitovní plochy je ze západu lemováno hlavním silničním tahem, východní hřbitovní plot směrem k severozápadu kopíruje koryto Novoveského potoka, které zhruba po čtyřech stech metrech vbíhá do řeky Labe.

Ze zastávky Kamenný vrch přejdete hlavní tah a již jste u hřbitovní zdi. O kus výše již máte na výběr mezi dvěma vstupními branami. Ta nižší (vedlejší - A) vás vyvede přímo mezi náhrobní kameny, ta horní (hlavní - B) se nesměle krčí ve stínu budovy starého krematoria.

Plány starého krematoria vznikly již roku 1925 perem architekta Ernsta Rücknera, samotnou realizaci však o několik let později dokončila projektová kancelář jiného architekta, Wilhelma Etzela. Budova je vlastně rozšířením již dříve zde stojící starší pohřební síně a architektonicky je řazena k německému expresionismu. K jejímu dokončení a otevření došlo roku 1932.

Půlkruhová obřadní síň je i z vnějšku budovy patrná nepřehlédnutelnou apsidou. Na její vnější straně jsou tři pískovcové reliéfy zobrazující různé fáze života (autorem je sochař Hermann Zettlitzer). Jedná se o jediné dochované původní zdobení, všechna ostatní – vitrážová okna (Hans Kühnel), vnitřní malby (taktéž H. Kühnel) i pískovcový reliéf nad vstupním průčelím (zřejmě výše zmíněný H. Zettlitzer) – byla odstraněna během odsunu německého obyvatelstva roku 1945.

Před budovou krematoria v prostoru vstupního „nádvoří“ se nachází čtyři zajímavá místa:

bronzová socha truchlící ženy (plačky) opírající se o urnu
hrob Evžena Valčáka (k němuž na internetu není k dohledání žádná dodatečná informace – že by sovětská kukačka?)
místo uložení ostatků původně pohřbených na zrušeném hřbitově na Ovčím vrchu
vsypový prostor, jemuž vévodí k nebesům vztahované ruce

Samotný hřbitov je značně rozlehlý (mnohem více než jsem čekal) a je velice zajímavé procházet se jeho částmi a vnímat, jak se od sebe diametrálně liší.

Východní a severovýchodní prostor dýchá atmosférou příjemného lesního hřbitova…

…funkcionalismus jižní části je změkčen řadou starých německých hrobek lemujících vnitřní stranu hřbitovní zdi a hlavně hájem pětimetrových tůjí tyčících se nad jednoduchými žulovými náhrobky…

…v severní části hřbitova naopak hroby stárnou, řídnou a mizí v houštinách. Hřbitov sám se pak ztrácí v lesním porostu, nutno však podotknout že jaksi přirozeně.

A která místa neminout, kde na chvíli spočinout?

Určitě u secesní hrobky Johanna Schichta.

Tu lze nalézt zhruba v centru hřbitova. Pochází z roku 1912 a jejími autory jsou H. K. Scholz a W. Pleier. Monumentálnost hrobky byla zubem času, nájezdy zlodějů kovů a restrukturalizací nástupního prostoru k hrobce (správa hřbitova tento prostor roku 1945 zabrala pro cca 15 urnových hrobů) výrazně okousána, přesto však si stále uchovává něco ze své původní velkoleposti. A pokud je mi známo, právě probíhají jednání o její celkové rekonstrukci.

Však by si to i zasloužila!

Vždyť hrobka byla vystavěna továrníku Schichtovi, rynoltickému rodákovi, který byl jednou z nejvýznamnějších postav rakousko-uherského průmyslu konce 19. století. Vlastnil několik továren na výrobu mýdla (pověstný Jelen!) a znám byl mimo jiné i pro své sociální cítění. Dbal totiž o kvalitu života svých zaměstnanců, což bylo v tehdejší době stále ještě výjimečným jevem.

Mimochodem Schichtova mýdlárna stále funguje!

Po celém hřbitově je rozeseto několik desítek hrobů válečných veteránů. Ze všech jsem vybral nenápadný hrob pana majora Emila Šlosarčíka z Ostravy. Pan Šlosarčík narukoval v červenci roku 1939 do francouzské cizinecké legie, kde fungoval jako kulometčík. Po pádu Francie zamířil do Velké Británie, kde prošel několika výcviky (např. radista, tankista a další). Úspěšné vylodění spojeneckých vojsk v Normandii umožnilo panu Šlosarčíkovi vstoupit opět na francouzskou půdu jako tankista-rotný, kde se také při obléhání Dunkerque dočkal konce války.

Návštěvník by se měl určitě zastavit i v prostoru otevřeného obřadního místa. Zastřešená síň, systém chodníčků a vsypové loučky byly postaveny v letech 2007 a 2008 za bezmála dvacet milionů korun a moderně, avšak stále decentně a s citem, zapadají do části střekovského „lesního hřbitova“.

Vzhledem k rozlehlosti hřbitova a nedostatku času, který jsem si pro tuto návštěvu vymezil, se mi nepodařilo projít si vše a i to málo, co jsem viděl si v klidu „nasát“. Nedá se nic dělat, budu se muset na Střekov vypravit v budoucnu ještě jednou… tento thanatoturistický článek bude tedy někdy v dohledné době aktualizován a rozšířen…

Memento Mori

Ústí nad Labem

Střekov