V prachu pod rosou

vzývá anděl anděla,

bijí se zuřivě do prsou

a ač se země zachvěla,

nikdo nic netuší,

všichni jsou hluší

a nářek ztracených

nese se v dál.

 

V krůpěji slané,

jež líbá tě na tváři,

v duši, vší naděje zbavené,

ležící na černém oltáři

voláš svého anděla,

aby Smrt na tebe vzpomněla,

když nářek ztracených

nese se v dál.