Životem prokletí, sílu přec nemají

za obzor pohlédnout na, v karmín zbarvený, jas.

Ve světle omamném spásu snad hledají

a do nitra bojí se vpustit ten šeptavý hlas.

 

Rozumem prokletí, přesto nic netuší,

bloumají v hlubinách propasti od kraje ke kraji.

Vždyť k šepotu v temnotách, běda, jsou hluší, 

dávno již ztratili všechnu svou víru a naději.

 

Marně se zmítají, marně se bijí s ním,

s Osudem vetkaným do duše každého z nás.

Marně vzdorují a vzývají svítání,

když z tajemných dálav nese se šeptavý hlas…