Stojím na hoře kalného Osudu

a čelit se snažím všem netvorům,

stvůrám a těkavým přeludům,

jež zpoza závoje rozumu,

věrni svým krvavým praporům,

drásají a drtí mě v prach.

 

Klečím v proudu řeky Smrtelných

a pablesky laskavých ohňů pekelných

radši snad nevidím, necítím.

A tvář svou, srdce své, stejně i duši

přesně tak, jak se dnes ode všech sluší,

k branám nebeským spíš

pokorně… poslušně… otáčím.

 

Seřazen v zástupu posledním

ve stínu slunečním

v soumraku poledním

hroutím se,

krvácím,

usínám,

umírám…