Ležím a ptám se sám sebe,

copak to padá, padá teď z nebe;

ležím a hledím vprostřed Tvých očí,

a svět sychravý, šedavý se mnou se točí

a v posledním objetí

čekám, až kolem nás proletí

ta dlouhá staletí.

 

Ležím a rád bych Tě byť jednou políbil

a splnil tak, co dávno jsem přislíbil,

pod hvězdou, co poutníkům svítí,

hvězdou, co tká stříbřitou nití,

že bez Tebe nepůjdu

pryč z říše křiklavých přeludů

vstříc…

našemu…

osudu...