Za dávných dob, když démoni krčili se v tmách

a příběhům hrdinským vévodil rytíř a drak,

zoufal si každý a modlil se s nadějí, aby přízrak

děsivý, leč nádherný zároveň, navštívil je v snách

s láskou a milostí.

​

Smysl měly ctnosti,

pravost a krása duše lidské, jež v hloubi každého

zářily a zastínily svým jasem ďábla prázdného.

 

Však i dnes lidští tvorové, ve své malosti ztracení,

doufají naivně, že Ji obelstí a svůj konec si přeci jen určí.

​

Nehledě na ně však Svíce hoří a Prameny života zurčí,

hledej si, člověče, sic ti síly stačí, to vysněné spasení,

stejně ti nakonec

zaduní na zvonec

ta teta zubatá, kráska, co ničí životy, ač nic nebere,

víla přízračná, nechtěná, co všechny tvé naděje sežere.