Svůj závoj milosti na věky věků
ztratil jsem a bez špetky vděku
zanechán v palčivé bezmoci,
samotě a kruté nemoci,
chřadnu a doufám v zázraky,
že někdo tam nahoře úžasné draky
snad jednou konečně oživí
a já dočkám se taky,
že slzy, ti ďáblové všiví,
ztratí se, zmizí,
nadobro zmizí...

A tak se chvěju,
stále se chvěju,
radši se chvěju...

...než abych skočil
z útesu samoty,
v kole se točil
a všechny své životy
prožil zas...

 

Prach v prachu sám sobě v náručí
čekám, až slunce mi poručí
pochodně za deště rozžehnout,
na lože ze střepů ulehnout
a nastavit vyzáblou dlaň,
naposled slzami širokou pláň
pokropit a splatit tak dluhy.
Pak sám, jak tichý tulipán
tančit větrné kruhy
budu v náruči duhy,
té smutné duhy...

A tak se chvěju,
stále se chvěju,
radši se chvěju...

...než abych skočil
z útesu samoty,
v kole se točil
a všechny své životy
prožil zas.


 

A tak...

jsem skočil
z útesu samoty,
do noci vkročil
a všechny své životy
budu žít.

​