Kel(u) a skrývání mrtvých
Ve statích zařazených na těchto stránkách v kategorii Náboženství, mythologie se čtenář může blíže seznámit s postupným vývojem podvědomého vnímání smrti - od principu prvotní vraždy až po různé animální či personifikované podoby Smrti.
Ať už však budeme uvažovat nad Smrtí jako o nehmotném a neviděném transcendentnu, nebo si budeme Její podstatu konkretizovat v podobě animální (tedy zvířecí) či dokonce personifikované, již od prvopočátků (rozuměj od prvních momentů, kdy člověk o smrti a umírání začal přemýšlet) se jednalo o sílu existující, avšak působící skrytě. Vždyť nikdo neví, kdy se objeví. Nikdo neví, kde se objeví. A nikdo ji nemůže byť jen koutkem oka zahlédnout, ač je přímým svědkem umírání.
Duše opouštějící tělo, knižní ilustrace, Francie, 14. století
Stěžejním zdrojem mi bude tentokráte lingvistický rozbor slova kel(u) (zřejmě nejvhodněji lze do češtiny přeložit jako "skrývající") od Hermanna Günterta, německého misionáře a učence žijícího v druhé polovině 19. století.
Güntert se v jedné ze svých prací zabýval sémantickým základem slova kel(u) (pro zajímavost musíme upřesnit, že toto slovo není nijak genderově vymezeno) a hledal jeho stopu prosakující do většiny indoevropských (i jiných) jazyků.
Ač je v řadě svých tezí, které při svém bádání předkládá, nepřesný či je již zcela překonán, samotná základní stavba celého rozboru je bezesporu nanejvýš zajímavá a neměla by uniknout pozornosti.
Stejně jako řada jiných učenců té doby začíná i Güntert svůj rozbor ve starověkém Řecku (i přestože toto období není chronologicky nejstarším, které je jím rozebíráno). Centrem jeho zájmu je krásná nymfa, dcera Atlantova, Kalypsó, s níž se potká i hrdinský Odysseus.
"A Fantastic Cave Landscape with Odysseus and Calypso," 1568 - 1625
by Jan Brueghel the Elder and Hendrick de Clerck
Ač to není nikde v Odyssee specificky řečeno, Kalypsó má nezřetelné (přesto poznatelné) atributy postavy, která by zjevně mohla být personifikací smrti, chcete-li božstvem smrti.
Její domovský ostrov Ógygia nese jasné znaky zahrady smrti (roste tu všude břečťan, fialky a řada dalších květin, jimž evropská tradice odedávna připisuje pohřební či hřbitovní kontext). Kalypsó sama žije v jeskyni (význam tohoto je snad jasný… pokud ne, blíže to zvídavému čtenáři vysvětlí text Prach jsi a v prach se obrátíš) a kolem jejího ústí rostou zásvětní stromy – černé olše, tmavozelené topoly a cypřiše. Nemluvě o tom, že Odysseovi slibuje nesmrtelnost, pokud ji pojme za manželku. Musí tedy logicky mít nad smrtí nějakou moc…
Ještě zajímavějším faktem je, že jméno této nymfy, s níž se kromě Homérova eposu prakticky nesetkáme, vychází ze slova kalyptein či kalyptó (καλύπτω), což v překladu znamená zahalit, pokrýt, skrýt (v zemi). Podle byzantské encyklopedie Etymologicum Magnum z roku cca 1150 má sice Kalypsó „zakrývat“ vědomosti, avšak samotný význam slova v překladu toto upřesnění nijak nenaznačuje.
Pokud na toto zpětně navážeme předřeckým obdobím, nalezneme slovesný kmen kel(u), jehož význam je prostý – „zakrýt zemí“ nebo „skrýt v zemi“. Je podobnost zcela náhodná?
Pokračujme dále, tentokráte však mimo Řecko a vydejme se severněji, dokud nenarazíme na germánskou bohyni Hel, vládkyni zásvětní říše Helheim a paní všech mrtvých. Její jméno je derivátem slova helan (= skrytý). I bohyně Hel obývá jeskyni, která je zároveň vstupem do jejího království.
Hel by Johannes Gehrts, 1889
V ugrofinské oblasti byl postrachem temný bůh, někdy označován také jako nenasytný démon, Kolgo. Je popisován jako gigantická hrůzubudící bytost pojídající mrtvé. U sousedních Estonců se jednalo o zlého skřeta, kterému musel být obětován džbán piva (tzv. kolianna), když byl do domu vnášen mrtvý, a to tak, že byla polita zem (obětina byla tudíž „skryta“ zemí).
Pokud se zaměříme čistě na sémantiku, poskládá se před nás až neskutečně široký výčet slov, jejichž propojenost je snadno přehlédnutelná vzhledem k rozlehlosti prostoru a času, po nichž jsou tato slova rozeseta, o to působivější však toto jejich vzájemné spojení je, pokud je zdůrazněno…
Latinské celare (zakrývat, ukrývat), occulare (skrýt, utajovat), cella (sklep, podzemní zásobárna).
Staroirské celid (ukrýt, utajit), cuile (sklep), cell (smrt; odvozené od kel(u))
Starohornoněmecké helan (ukrýt, schovat), holi a anglosaské hole (jáma), gótské halja (podsvětí či peklo). Stejně tak i staroislandské hel, anglosaské hell, starofríské helle, starosaské a starohornoněmecké hella a hornoněmecké hölle mají význam točící se kolem slova peklo či obšírněji zásvětní říše mrtvých.
Je nad míru jasné, že tento obrovský mytologický důraz, jenž je kladen na „skrývání“ mrtvých, odkazuje na pozorované přirozené procesy, které nastávají po smrti člověka a ponechání jeho těla přírodě - tedy postupné „strávení“ mrtvé schránky přírodou, její spolknutí (viz Prach jsi a v prach se obrátíš).
Ale co je ještě důležitější (a tím se dostáváme zpět na začátek tohoto textu), někdy se obraz neustále hladové země s rozevřeným nenasytným chřtánem personifikoval v smrtonosnou entitu (Kolgo), což mohlo lidem pomoci konfrontovat onen prvotní strach, před kterým doposud jen utíkali, a třeba nad ním i (na chvíli) zvítězit.