Prach jsi a v prach se obrátíš
Každý z nás se dříve či později musí vyrovnat se smrtí někoho blízkého. Dnes je postup naložení se zesnulým pevně dán státem a řídí se i náboženskými, kulturními i místními zvyklostmi, v dobách dřívějších tomu nebylo jinak. V řadě primitivních společenství se v běhu času vyvinula celá škála různorodých postupů, jak naložit s mrtvým tělem.
Setkat se můžeme s řadou pohřebních obřadů, které modernímu člověku mohou přijít neetické (otisk křesťanských hodnot je i v ateistovi vryt hlouběji, než by si byl ochotný přiznat), morbidní a vůči mrtvému a pozůstalým nedůstojné. Musíme však mít na paměti, že nejen kulturní oblastí ale i dobou, v níž žijeme, je předurčováno nejen žití na tomto světě, ale zvláště pak přesun do světa následného.
V různých koutech světa a v různých dobách tak můžeme narazit například na ponechání mrtvého na speciálně k tomu určeném místě stranou od lidských obydlí, aby posloužil jako potrava toulavým psům, vlkům, hyenám a dalším dravcům a mrchožroutům. Setkáváme se s tím občas u staroevropských národů, tedy germánů a keltů, ač převládá spíše pohřební ritus, při němž je mrtvý pohřben do mohylového náspu.
V oblasti Blízkého (Irán) a Dálného Východu (Indie) bylo - a v odlehlých oblastech stále je - běžným ukládání těl na vrchol tzv. věží mlčení (viz doprovodné foto), kde byly mrtvé schránky ponechány napospas živlům a mrchožravým ptákům. Poté, co se měkké tkáně rozložily a zůstala jen kostra, byly pozůstatky shrnuty do středové "studny" a místo se tak uvolnilo novému "zákazníkovi".
Ne neobvyklým je však i vysoušení a následné vykuřování mrtvoly, její spalování či noření do vody. Běžně se lze setkat i s ukládáním do dutin stromů a do jeskyní.
Ve většině těchto pohřebních ritů můžeme nalézt zcela jasné provázání s přírodou a přirozeným "zmizením" mrtvé schránky a blíže se z pohledu thanatologické symboliky budeme daným společenstvím věnovat v samostatných esejích.
Věž mlčení umístěná kdesi v indické džungli, 2003
Kresba zobrazující "třípatrovou" věž mlčení,
vnitřní kruh byl určen dětem, prostřední ženám a vnější mužům
Celosvětově nejrozšířenějším způsobem nakládání s mrtvými je samozřejmě pohřbívání do země (zde se pro zajímavost odkazuji na text, v kterém je rozebírána tradice „pohřbívacího“ či „skrývajícího“ božstva). Bez jakýchkoli pochyb se jedná o „okoukání“ přirozených přírodních procesů – pokud mrtvá schránka není roznesena zvěří, je postupem času pomalu pokryta a strávena rostlinami a doslova vtáhnuta do země.
Pohřbením zesnulého se tak tedy stáváme nejen přímými účastníky celého procesu, což bylo důležité pro tzv. uzavření (myšleno je tím uzavření, byť mnohdy spíše částečné, truchlícího procesu pozůstalých). Pohřbením však hlavně urychlíme návrat mrtvého do lůna přírody (a tím se ho i rychleji „zbavíme“, aby nám smrt nebyla tak dlouho na očích). Až v okamžiku, kdy je mrtvý zcela pohlcen zemí, je skutečně mrtvým.
V tomto momentu se zcela logicky vytvořilo živé spojení mezi smrtí a samotnou zemí, která po mrtvých „hladoví“. Vždyť člověk (a v souvislosti s tím i ostatní živí tvorové) jí prvotně náleží – narodil se z ní (stvoření z hlíny a prachu zdaleka není ústředním motivem jen u křesťanství) a je z ní živ (konzumuje rostliny a zvěř žijící z rostlin). Je tady nasnadě, že se do ní musí opět navrátit.
Prometheus vytvářející člověka z hlíny (detail)
by Constantin Hansen, 1845
Téměř ve všech kulturách a náboženstvích jsou proto propasti, strže, příkopy či jeskyně příbytkem božstev smrti. Ať už se jedná o již jinde zmíněného démona Kolga, či o korjackého Kala, čukčůského Ke’let či jukagirského Ku-kula.
Pro božstvo, jež má atributy smrti a sídlí v jeskyni, však nemusíme cestovat až do starověké Asie. Mnohem blíže naší oblasti se nachází např. v podsvětí žijící Hecaté, která byla mj. právě od 5. století př. n. l. vnímána primárně jako bohyně smrti. Její přízvisko adéfagos (= nenasytná) má samo vypovídající hodnotu.
Mimochodem Hecaté je často zobrazována jako "trojjediná" bohyně - ráno jako sličná panna, odpoledne jako zralá žena a večer jako moudrá stařena. Proč není ještě "noční" Hecaté je snad jasné (ač je mnohdy označována i jako lunární bohyně... či je tomu tak snad záměrně?). Symbolika plynutí času a konečnosti (ale také koloběhu a obnovy, tak je to běžné i v přírodě) je pak podtrženo ještě více, když si uvědomíme, že Hecaté byla také patronkou porodů.
Když už jsme zmínili starověké Řecko, opomenout samozřejmě nesmíme samotného vládce zásvětní říše, o němž jsme se všichni učili ve školních lavicích, Hádea. I ten žije v podzemí, vždyť do jeho říše nezabloudí nikdy ani paprsek slunečního svitu. On sám, i jeho manželka Persefóna (Hádeem unesená dcera bohyně Deméter) svou říši prakticky neopouštějí. Hádeovi se dobách antických říkalo pantofagos (= všepohlcující) či sarcofagos (= pojídač mrtvých těl) a do jeho království se mohlo vstoupit pouze skrz ústí děsivé jeskyně. Cesta to však byla jednosměrná (tedy pokud jste nebyli řeckým rekem, hrdinou z dávných bájí).
Není se co divit, že ještě dnes nás při pohledu do černého jícnu propasti či temného ústí jeskyně polije téměř posvátná úcta. Vždyť se podle všech starých národů díváme na vstup do podsvětí, do říše mrtvých.
The Gates of Hades, David Ryckaert III., polovina 17. století