Pohádka o jednom...
...který šel do světa, aby se naučil bát
Mezi nejznámější klasické temné pohádky, jejichž kořeny sahají v drtivé většině případů do hlubin dávné lidové slovesnosti, můžeme beze sporu zařadit pohádky sepsané dvěma německými jazykovědci, bratry Jacobem (1785–1863) a Wilhelmem (1786–1859) Grimmovými.
Pohádkový příběh, který se z pohledu zaměření tohoto webu přímo nabízí k připomenutí, je ten o chlapci, jenž se neumí bát (v našich končinách se s ním nejčastěji setkáme jako s příběhem o Nebojsovi).
Ihned na začátku příběhu jsou nám představeny dva protipóly vnímání světa, jež jsou personifikovány dvěma bratry. Starší je chytrý, ale opatrný a ze všeho temného má strach. Ten mladší je předobrazem všech dobrosrdečných prosťáčků. Jeho největší slabinou (a že jich má dost) však je neznalost strachu. A tím prvotním příkladem strachu, který člověk začal pociťovat a který ho vydělil z živočišné říše, je strach ze smrti, ať již v její surové ("smrt") či nadpřirozené podobě ("Smrt").
(Průzkumy v posledních letech ukazují, že i zvířata jsou obdařena emočním vnímáním, chcete-li to prozaičtěji, city. Jen se manifestují na nižší bázi než ony lidské, ač např. důsledky násilného zpřetrhání vzájemných vazeb mezi členy tlupy/rodiny nijak výrazně od lidského smutku odlišit nelze. Přesto u zvířat nemůžeme mluvit o prognostickém strachu z budoucí smrti sebe sama či někoho jiného. To je opravdu vlastní pouze člověku, aspoň dle našich dosavadních znalostí. Tato poznámka se nachází i v jiném článku, kde se této problematiky také dotýkám, čtenáři snad dublování vadit nebude.)
Smrt tedy Nebojsou není nevnímána jako něco nepatřičného, ohrožujícího a zlého. Mrtvého samotného pak neumí odlišit od sebe samého, totiž od živého tvora. Nevidí nebožtíka jako někoho od sebe odlišného.
Podívejme se nyní na dvě pasáže příběhu, které nám tato tvrzení doloží a blíže si je rozvedmě v kontextu tehdejší doby...
„Bez meškání zamířil k šibenici, sedl si pod ni a čekal, až se dočkal večera. A že mu bylo zima, udělal si ohníček. Ale o půlnoci foukal už tak studený vítr, že se ani u ohně nemohl zahřát. A když vítr rozhoupával oběšence, až na sebe naráželi, povídal si:
„Mně je zima tady dole u ohně, jak teprve se třepetají zimou Ti nahoře!“ Bylo mu jich líto, a tak si přistavil žebřík, vylezl nahoru, jednoho po druhém odvázal a opatrně snesl všech sedm dolů. Potom prohrabal oheň, znova přiložil a rozsadil je kolkolem, aby se zahřáli. Ale oni seděli, nehýbali se a šaty na nich začínaly chytat. Synek povídá:
„Pozor na oheň, Vy němí, nebo Vás zase pověsím.“ Nebožtíci neslyšeli, mlčeli a hadry jim doutnaly dál. Teď už se synek dopálil:
„Když si nechcete dát pozor, to se nedá nic dělat, já tu s Vámi nechci uhořet.“ A po řadě je se všechny pověsil na šibenici. Sám se usadil k ohni a usnul.“
Tato první citovaná pasáž (ono nocování pod šibenicí a "kemping" s oběšenci) je pro nás samozřejmě velice zajímavá. Místa veřejných poprav (pokud se ve výjimečných případech nekonaly pro zvýšení odstrašujícího efektu na náměstí) totiž vždy, napříč všemi společenskými vrstvami, vzbuzovala směsici protichůdných emocí.
Na jedné straně se jednalo o místa zapovězená, kterých se lid štítil a vyhýbal se jim obloukem, protože vše související se smrtí, a zvláště pak se smrtí kriminálníka, tedy člověka beze cti, bylo zlé a špatné. To však lidem samozřejmě nebránilo se poprav účastnit jako zvědavé obecenstvo. Na významné popravy se scházely i tisícihlavé davy, které se směsicí znechucení a fascinace sledovaly kruté a krvavé divadlo někdy trvající i hodiny (pokud se samotný exekuční akt skládal z více různých úkonů či pokud bylo popravováno více provinilců najednou).
S tělem popraveného však přímo nakládal pouze mistr popravčí a jeho pacholci či místní pohodný. Ti všichni byli tzv. "na cti sníženi" a tudíž na nich mohla "smrt ulpět", aniž by jejich postavení v hierarchii tehdejší společnosti nějak více utrpělo. Nikdo jiný se mrtvého ani nedotkl.
Dokládá nám to např. příhoda z roku 1730, která se udála v jihočeských Netolicích. V říjnu toho roku zde totiž byl na místní šibenici oběšen jistý Pavel Marchánek (za celou řadu drobných i větších krádeží a hlavně za neuposlechnutí prvního trestu za zlodějství - vyhnání ze země, jímž byl původně za své prohřešky potrestán nekrátko před svou popravou, toto neuposlechnutí bylo totiž bráno jako křivopřísežnictví, a tudíž i přísně trestáno). Běžnou praxí bylo ponechat mrtvé tělo viset, dokud se na něm nepodepíší živly a neodpadne z šibenice samo (či pokud není potřeba uvolnit místo novému trestanému). A tak se stalo 8. prosince roku 1730, že při silném větru tělo Marchánkovo odpadlo z šibenice na zem. Protože se však mrtvého jako poslední dotýkal kat a jeho pacholci, místní hrobník odmítl na mrtvolu byť jen prstem sáhnout (a to bylo i jeho řemeslem nakládání s mrtvými... ale počestnými...). Povoláni tedy museli být katovi pacholci z blízkého města.
Mimochodem do náplně práce mistra popravčího patřilo - kromě tortury a vykonání popravy, včetně její přípravy a úklidu po ní - právě i pohřbívání popravených, ale také odklízení a zbavení se těl sebevrahů či uhynulé zvěře, od toulavých psů až po hospodářská zvířata... tedy variace úkonů, které vyžadovaly přímý kontakt se smrtí.
Na straně druhé však na místo popravčí často zavítali pod rouškou tmy lidé pátrající po rozličných ingrediencích, které byly dle lidové tradice obdařené magickou silou. Jednalo se například o kus provazu či řetězu oběšencova, část jeho oděvu, dokonce i jeho končetiny nebo vnitřnosti.
Doložené jsou i případy, kdy byl oběšenci uříznut pohlavní úd. Tím se většinou vytíralo sousedovo krmné koryto pro koně, aby pošli, nebo se jím naopak potíraly boky vlastním kobylám, aby byly brzy obtěžkané a ve zdraví slehly. Inu, jiná doba, jiný mrav.
Jak však vidíme ve výše citované ukázce, Nebojsa postrádá nejen zcela přirozený strach z šibeničního vršku, ale i nechuť k samotným tělům popravených kriminálníků...
Třetí noc se zase usadil na soustruh a byl už celý rozmrzelý:
„Jen kdyby na mne šla hrůza! Kdybych se uměl bát!“ Když se hodně připozdilo, otevřely se dveře a šest velkých černých mužů přineslo umrlčí truhlu. Synek povídá:
„Á, to bude jistě můj bratránek, co umřel minulý týden,“ a zakýval prstem:
„Tak pojď, bratránku, pojď!“
Nosiči postavili rakev na zem a synek šel a sundal víko. V rakvi ležel umrlec. Synek mu sáhl na obličej, a on studený jako led.
„Počkej,“ povídá, „já Tě trošku zahřeju.“ Šel si nahřát dlaň nad ohněm a přitiskl mu ji na tvář. Ale nebožtík zůstal studený jako dřív. Zvedl ho tedy z rakve, přisedl k ohni, vzal mrtvého na klín a třel mu paže, aby se krev zase rozproudila. Když ani to nic nepomáhalo, napadlo ho: Člověk se nejlíp zahřeje, když s někým leží v posteli. Donesl ho do postele, přikryl ho a lehl si k němu. Za chvilku se mrtvý zahřál a začal se hýbat. Synek povídá:
„No vidíš, bratránku, pořád že to nejde, a nakonec jsem Tě přece zahřál.“
Ale mrtvý začal volat:
„A já Tě teď uškrtím.“
„Cože,“ povídá synek, „takový nevděk za všecko? Šup s Tebou zpátky do truhly!“ Hodil ho do rakve a přiklopil víko. A těch šest černých zase přišlo a truhlu odnesli.
„A na mne ta hrůza nejde a nejde,“ povídá synek, „tady se bát jaktěživ nenaučím.“
V tom vešel chlapák ještě mnohem větší než všichni předtím, pravý obr, a vypadal příšerně. Ale byl starý a měl dlouhé bílé vousy.
„Ty bídný červe,“ zvolal, „teď už brzy poznáš, co je to hrůza, neboť zemřeš!“
„Ne tak zprudka, starý pane,“ odpověděl synek. „Když mám umřít, mám do toho sám taky co mluvit.“
Právě ta neschopnost vnímat smrt jako něco cizího, tedy neschopnost se jí bát, je zároveň i důvodem, proč je Nebojsa vyčleněn z komunity, a to nejen široké, ale i úzké (tzn. z rodiny). Vždyť jeho vlastní otec mu před vykročením do světa nakazuje: „Nikomu neříkej, odkud jsi a kdo je tvůj otec,…“
Díky své nebojácnosti, či spíše jinakosti nebo dokonce divnosti, je tedy vyvrhelem i ve své vlastní rodině.
Z pohledu společnosti, do níž „náleží“, je chlapec vlastně mnohem bližší zvířeti než člověku. A právě to je hlavní příčinou jeho ostrakizace. Ve své podstatě nám celý příběh říká, že beze strachu ze smrti není Nebojsa člověkem, ale nachází se ve stavu „předlidském“.
Jen ten, kdo se naučí skutečně bát své konečnosti, stane se skutečným člověkem…