Smrt motorem kultury
Již v jiných textech jsme si ukázali (či si teprve ukážeme), že člověk, jenž postrádá primární strach (tedy strach ze smrti a to nehledě na to, zda se jedná o smrt vlastní či jiných) je roven prostému zvířeti, které si svou vlastní konečnost neuvědomuje. Aspoň tak je nám tato myšlenka předkládána Edgarem Herzogem v knize Psýché a Smrt. Odborně se s ním minimálně z části překrývá např. i Jan Assmann, podle kterého u člověka z vědomí vlastní konečnosti vzniká neklid, který je zvířatům neznámý. Avšak již dříve jsme se s touto myšlenkou, očividně nijak revoluční, mohli setkat např. u Voltaira (ten prohlásil, že „Lidé jsou z živých tvorů jediní, kteří vědí, že zemřou.“) či u Maxe Schelera („Člověk by nějakým způsobem věděl, že jej dostihne smrt, i kdyby byl jedinou živou bytostí na zemi.“)
(Průzkumy v posledních letech ukazují, že i zvířata jsou obdařena emočním vnímáním, chcete-li to prozaičtěji, city. Jen se manifestují na nižší bázi než ony lidské, ač např. důsledky násilného zpřetrhání vzájemných vazeb mezi členy tlupy nijak výrazně od lidského smutku odlišit nelze. Přesto u zvířat nemůžeme mluvit o prognostickém strachu z budoucí smrti sebe sama či někoho jiného. To je opravdu vlastní pouze člověku, aspoň dle našich dosavadních znalostí. Tato poznámka se nachází i v jiném článku, kde se této problematiky také dotýkám, čtenáři snad dublování vadit nebude.)
Tento neklid, typický právě pro smrtelné tvory rozumem obdařené – tedy lidi, kteří v sobě spojují omezenost/smrtelnost tělesné schránky a téměř božské uvědomění si sebe sama – je možné překonat jen jedním (ne)možným způsobem... vyhnout se smrti, tedy prozaičtěji řečeno, dosáhnout nesmrtelnosti.
Podvědomě si však člověk byl (a stále ještě je) vědom nemožnosti tohoto snažení po biologické stránce (aspoň prozatím; úmyslně je vynechána snaha o nesmrtelnost magickou či alchymistickou – bude to totiž v budoucnu rozebráno ve stati samostatné). Proto se člověk pokouší vytvořit něco, co jeho samého bude přesahovat, jakýsi umělý svět, v němž by mohl žít, vědom si svého stále se blížícího konce. Ale nejen to! Tento „umělý svět“ by navíc měl přetrvat i skon svého stvořitele.
Tímto umělým světem, v jehož základu je existence toho kterého člověka zajištěna nehledě na jeho „živost“ či „mrtvost“, je právě kultura. Jan Assmann to ve svých přednáškách z roku 2000, jež mají tvořit jakýsi neformální pokyn k vytvoření kulturní thanatologie, shrnul úžasnou větou: „…(kultura)…představuje pokus vytvořit prostor a čas, kde by člověk mohl v mysli překročit horizont vlastního ohraničeného života a linie svého jednání, zkušeností a plánů do budoucna protáhnout do širších horizontů a dimenzí naplnění…vlastního existenciálního omezení a částečnosti a dojde klidu.“
Katedrála ve skotském městě Elgin
Člověk se, vědom si svého konce, nevědomky (často však i vědomě a cíleně) zapojuje do kulturních struktur, které mu mají pomoci otisknout svou existenci v kulturní paměti společnosti a tím překonat i hranice samotného „onoho světa“.
Zvláštností je, že tato premisa platí i pro lidi, jejichž názor na posmrtnost je indiferentní či dokonce zamítavý (z pohledu religiózního). Při zevrubnějším zamyšlení je však tato skutečnost zcela logická, neboť člověk se svého vlastního konce (ve smyslu zániku svého působení na svět či upadnutí své entity v zapomnění) obává nehledě na své náboženské vyznání.
Kultura je tedy pro obyčejného člověka prostředkem, jak lze dosáhnout „nesmrtelnosti“. Co je však oním bezprostředním nástrojem?
Pokud bychom vynechali prvotní význam slova kultura (tedy pojmu odvozeného od latinského slova cultus = pěstovat…plodiny) a zaměříme se na přenesený výklad tohoto slova, totiž „péče o ducha“ (což máme v tomto významu již od dob Marca Tullia Cicera) a zajdeme třeba ještě dál, až do 16. století, a kulturu pojmeme jako záležitost vlastní vzdělaným a v řadě lidských činností znalým jedincům, dojdeme ke zcela jednoznačnému závěru... Oním nástrojem kultury, a tedy přeneseně i naší nesmrtelnosti, je umění (ve všech svých rozličných podobách).
Vždyť umění (pokud pomineme či stranou odsuneme umělcovu lásku k estetičnu, nehledě na subjektivitu estetického cítění) je právě tím nástrojem, kterým se člověk může a snaží se „zvěčnit“ budoucím generacím. Kultura je poháněna obavami z našeho konce, ze zmizení naší individuality z povrchu země, z naší smrti.
V některém z dalších textů se blíže podíváme na jednu z ještě zajímavějších myšlenek – jak se ke kulturně sociální nesmrtelnosti staví různé národy/civilizace.
Drobné Post Scriptum:
Nejsme však zdaleka první, kdo si myšlenku výše zmíněnou (tedy, že člověk je nesmrtelný díky svým vlastním výtvorům) plně uvědomoval. Dovolím si jeden příklad dostatečně podtrhující toto tvrzení a ku pomoci si vezmu doslovný přepis jednoho staroegyptského textu ze 13 stol. př. n. l.
Významné pasáže jsem zvýraznil:
„Nepostavili si pyramidy z mědi
se stélami ze železa,
nezanechali po sobě dědice –
děti, které by vyslovovaly jejich jména.
Zanechali však dědictví v knihách
naučení, která sepsali.
Z papyrového svitku si učinili kněze předčitatele,
písařská paleta je milujícím synem,
naučení jsou jejich pyramidami,
rákosové stéblo je jejich dítětem,
vyhlazená plocha kamene jejich manželkou.
Velcí i malí
jsou jim dětmi,
neboť písař je jejich vůdcem.
Jejich brány a paláce se rozpadly,
jejich zádušní kněží odešli,
jejich stély jsou zasypány,
jejich hrobky zapomenuty.
Jejich jména se však uvádějí spolu s knihami,
které sepsali za svého života.
Krásná je vzpomínka na jejich tvůrce:
je trvalá a věčná.“
Text:
Chvála mudrců a knih, in Vachala, Břetislav: Moudrost starého Egypta, 1992, str. 171.
Obr.:
britishmuseum.org, Papyrus Chester Beatty IV (viz citovaný text)