Smrt starších
V textu o prvotní vraždě jsme si stručně předeslali, jak se primitivní* člověk od prvotní hrůzy ze smrti a panického útěku od ní plynule posunul k vědomému převzetí „moci“ do svých rukou (ač ne bez následků). Tímto krokem se stal člověk přímým účastníkem celého aktu umírání, stal se nástrojem smrti.
Samotné uvědomění si svého osudu, své podřízenosti neodvratnému konci na straně jedné a na straně druhé své schopnosti tento konec u sebe i u jiných do určité míry ovlivnit, pak tomuto primitivnímu člověku (a nejen jemu, týká se to i mnohdy člověka moderního) „napomáhá“ nejen ke spáchání vraždy (z nezištných i zištných důvodů), ale i k asistované smrti a hlavně jejímu ospravedlnění, jak si ukážeme níže.
Je diskutabilní, zda mýty, v nichž se objevuje smrt prapředků (z celé možné šíře mýtů můžeme zmínit egyptského Usireva či Owiota jihokalifornského indiánského kmene Luiseňo), poukazují na tzv. rodičovské vraždy, jisté však je, že u řady primitivních kmenů a národů jsou asistované smrti** starších kmene či umírajících jedinců zdokumentované jako tradiční a zcela běžně používané praktiky.
Například kmeny Lingua a Abiponi (indiánská společenství pocházející původně z argentinsko-bolivijské pánve Gran Chaco)*** měly ve zvyku usmrtit umírajícího udušením těžkou nevydělanou koží. Protože byla tímto aktem poklidná a zdravá atmosféra obývaného místa narušena, opustili vesničané osadu a založili novou několik kilometrů od původního osídlení.
Tato několik století trvající praxe nám odkrývá dvě zásadní informace:
1. Smrt je stále vnímána jako něco nepochopitelného a hrůzu nahánějícího; něco, čemu není správné být nablízku.
2. Smrt je brána jako neodvratitelný konec člověka; nelze mu uniknout a ve svém důsledku ani nemá cenu (vzhledem k jeho nevyhnutelnosti) mu utíkat.
Podle těchto premis lze shodně nazírat i na tradici Kirgizů (současný Kyrgyzstán) a Kalmyků (západomongolský národ domovem v současnosti v Kalmycké republice, součásti Ruské federace, severně od Kaspiku), kteří nemocné a umírající odnášejí daleko do buše, kde je zanechají s malým množstvím potravy jejich osudu. Závěr je tu stejný. Umírajícímu je poskytnuta poslední služba společenstvím - je urychlen jeho konec (ač se v tomto případě jedná o relativně zdlouhavější a odosobněnější postup než u výše zmíněných Abipončanů) a samotná osada je ušetřena „pachuti“ smrti, protože umírající skoná daleko od vesnice.
Oproti tomu Burjaté (mongolský národ žijící v Burjatské republice, východní části Ruské federace) volili mnohem explicitnější přístup:
„…usmrcují staré lidi se zvláštní obřadností. Muži i ženy v pokročilém věku jsou oděni do svých nejlepších šatů a usazeni na čestné místo. Po divoké pitce jsou pak uškrceni.“
(HERZOG 2012, Psýché a smrt, str. 35)
Kalmycká republika, domov Kalmyků
(zdroj: https://upload.wikimedia.org/)
Burjatská republika, domov Burjatů
(zdroj: https://upload.wikimedia.org/)
Samozřejmě, že důvody k tomuto jednání u všech výše zmíněných vybraných primitivních národů, jež u moderního člověka vyvolává (v lepším případě) zděšené a nechápavé vrtění hlavou, jsou čistě praktické – při nomádském způsobu života**** je kmen závislý na několika nestálých faktorech:
-
schopnost kmene přesouvat se na větší vzdálenosti
-
rychlost přesunu z místa na místo
-
množství zdrojů, které kmen potřebuje ke svému přežití
Starý či umírající člověk byl z tohoto hlediska trojitá přítěž pro kmen a mohl být tím pomyslným jazýčkem vah, který rozhodl, zda kmen přežije či zanikne.
Pokud však na smrt starších a umírajících budeme nahlížet z pohledu thanatologického, jedná se v podstatě o snahu získat kontrolu nad lidským osudem (resp. nad smrtí) – naším vlastním zásahem a ukončením života sice urychlujeme skon člověka a smrt je tedy blíže, než bychom chtěli, ve svém důsledku jsme jí však mnohem více vzdáleni, než kdyby přišla přirozeně… Protože MY jsme smrti ukázali, že MY máme schopnost rozhodnout…