Prvotní vražda
Smrt do lidského společenství (v tom užším slova smyslu) a do světa samotného (v tom širším slova smyslu) vstupuje skrze konání člověka. Konání zavrženíhodné a zcela se vymykající dosavadnímu poklidnému a poslušnému způsobu života lidí. Tato premisa je společná prakticky všem mytologiím na světě – od starozákonního vyhnání z Edenu (zde se jedná o „pouhé“ okušení zakázaného ovoce a následné odsouzení lidstva k umírání – viz jiný text), přes vraždu Matky Země v mýtech severoindických Khóndů, až po severoamerické indiánské mytologémy, jimž se podrobněji budeme věnovat níže.
Vražda je motivem nejčastějším. Nezáleží na tom, zda je obětí tohoto nejohavnějšího činu člověka postava s polobožskými atributy (nejčastěji měsíčními), jak to známe z mýtu o Hainuwele či z indických véd, kde je popsáno zabití Sómy, nebo zda se jedná o osobu, jíž je přisouzeno pralidství (tedy praotec národa/kmene), s čímž se setkáváme u egyptského Usireva (Osiris) či jihoamerického praotce lidí Moma (kmen Witoto). Vražda je prostě ohavným činem.
Jako ilustrativní příklad nám poslouží elementární mýtus jihokarolinského indiánského kmene Luiseňo:
„V té době byla všechna zvířata ještě lidmi. Matka Země vyslala své děti do čtyř částí nebe … Během svého putování došli lidé k jezeru, u kterého se zastavili, aby si v něm zaplavali a hráli si. Praotec Owiot pobýval s nimi … Wahawut, žába, byla příjemná pohledná mladá žena s dlouhými vlasy. Když skočila do jezera, Owiot (ke svému překvapení) uviděl, že má ploché a vyzáblé tělo – a Wahawut se mu znelíbila. Nic neříkal, ale přemýšlel o tom. Wahawut uměla číst Owiotovy myšlenky a rozhodla se, že ho zabije. Její přání se splnilo, Owiot onemocněl a nikdo z jeho lidí ho nedokázal vyléčit. Sakapipi, sýkorka, že Wahawut chtěla Owiota otrávit kouzly … jenže Wahawut zmizela v bahně a ve vodě se svými zlými myšlenkami a nikdo ji neviděl…“
Jen a pouze díky této prvotní vraždě je lidstvo (a s ním i vše ostatní) odsouzeno ke smrti, jež vlastně slouží jako transcendetální kolektivní trest. Tuto nosnou myšlenku najdeme téměř ve všech výše zmíněných mýtech.
Následné dodatečné příběhy o Owiotovi se sice trochu liší (záleží na konkrétním kmeni, v jehož tradici je předáván), ale ústřední teze je všude stejná – Owiot je prvním, kdo umírá a z tohoto titulu on je fakticky tím, kdo na svět přináší smrt. Když naposledy promlouvá ke svým dětem, dalším generacím, jasně jim nařizuje, aby jako zdroj potravy zabili jelena, což jim nejprve nejde, protože nevědí jak – nikdy předtím to nedělali!
Samozřejmě je to nesmysl. Člověk jako živočich, jako součást určitého biosystému, zabíjel od svých zvířecích prapočátků, ať už v rámci obrany proti predátorům, lovu či bratrovražedných válek mezi tlupami. Ale s uvědoměním si své lidskosti a hlavně smrtelnosti si člověk začíná uvědomovat i smrt samotnou. Její cizost, špatnost, nevítanost. A cítí se jí být ohrožen. Chápe ji jako něco, čemu se už jen pro své vlastní zachování musí vyhnout. Musí před tím utéct.
Smrt poprvé vstupuje do světa, a zvláště pak do lidského společenství, mnohdy skrze konání člověka, a to konkrétně skrze konání, které je zavrženíhodné a vymykající se poklidnému a poslušnému způsobu života lidí v jejich "předsmrtné" epoše.
Tato premisa (o dobách, kdy Smrt neexistovala a do našeho světa byla vpuštěna až nějakým extrémně nemorálním činem) je společná prakticky všem mytologiím na světě – od starozákonního vyhnání z Edenu (to je důsledkem „pouhého“ okusení zakázaného ovoce ze stromu poznání, ale ve své podstatě odsoudilo lidstvo k umírání – viz jiný text), přes vraždu Matky Země v mýtech severoindických Khóndů, až po severoamerické indiánské mytologémy (k jednomu z nim se ještě v tomto textu vrátíme).
Tree of Knowledge and Death (Strom poznání a smrt)
by Jost Amman, 1587
Oním nemorálním otřesným činem, jenž je vlastně prapříčinou smrti všeho lidstva, bývá nejčastěji vražda (či spíše Vražda). Nutno podotknout, že prakticky nezáleží na tom, zda je obětí tohoto nejohavnějšího činu člověka postava s polobožskými atributy (nejčastěji měsíčními), jak to známe z mýtu o Hainuwele či z indických véd, kde je popsáno zabití Sómy, nebo zda se jedná o osobu, jíž je přisouzeno "pralidství" (tedy praotec národa/kmene), s čímž se setkáváme u egyptského Usireva (řecky Osiris, věnovat se mu budeme v samostatné eseji) či jihoamerického praotce lidí Moma (kmen Witoto).
Pro potvrzení druhého tvrzení (tedy mord prapředka kmene) si však vybereme mýtus z jiné části amerického kontinentu, konkrétně zamíříme do jižní Karolíny ke kmeni Luiseňo:
„V té době byla všechna zvířata ještě lidmi. Matka Země vyslala své děti do čtyř částí nebe … Během svého putování došli lidé k jezeru, u kterého se zastavili, aby si v něm zaplavali a hráli si. Praotec Owiot pobýval s nimi … Wahawut, žába, byla příjemná pohledná mladá žena s dlouhými vlasy. Když skočila do jezera, Owiot (ke svému překvapení) uviděl, že má ploché a vyzáblé tělo – a Wahawut se mu znelíbila. Nic neříkal, ale přemýšlel o tom. Wahawut uměla číst Owiotovy myšlenky a rozhodla se, že ho zabije. Její přání se splnilo, Owiot onemocněl a nikdo z jeho lidí ho nedokázal vyléčit. Sakapipi, sýkorka, věděla, že Wahawut chtěla Owiota otrávit kouzly … jenže Wahawut zmizela v bahně a ve vodě se svými zlými myšlenkami a nikdo ji neviděl…“
Zajímavým momentem v tomto krátkém úryvku je hned úvodní pasáž: "V té době byla všechna zvířata ještě lidmi..." V textu rozebírajícím pohádku o chlapci, který se neuměl bát podotýkám, že strach ze smrti nás vyčleňuje z živočišné říše a odlišuje nás tak od zvířat, neboť ta si svou konečnost neuvědomují a smrti se nebojí. Proto můžeme onu citovanou větu klidně otočit: "V té době byli všichni lidé ještě zvířaty...", vždyť smrt ještě není mezi nimi, nemají proč se jí tedy bát...
Následné dodatečné příběhy o Owiotovi se sice trochu liší (záleží na konkrétním kmeni, v jehož tradici je příběh předáván), ale ústřední teze je všude stejná – Owiot je prvním "člověkem" vůbec, který kdy umírá a z tohoto titulu on je fakticky tím, jehož prostřednictvím na svět přichází smrt. Když pak naposledy promlouvá ke svým dětem, dalším generacím, jasně jim nařizuje, aby jako zdroj potravy zabili jelena, což jim však nejprve nejde, protože nevědí jak – nikdy předtím to nedělali, vždyť do té doby přece nic neumíralo!
Ač je jasné, že je to nesmysl (člověk jako živočich, jako součást určitého biosystému, zabíjel od svých zvířecích prapočátků, ať už v rámci obrany proti predátorům, lovu či bratrovražedných válek mezi tlupami), je pro nás toto zakončení mýtu o smrti Owiota důkazem velice jednoduché premisy. Smrt příslušníci kmene Luiseňo vnímali jako něco nepatřičného, špatného a snad i nepřirozeného. Něco, jehož existenci si musíme ospravedlnit.
A tak zabíjím (byť pro svou obživu), neboť to na mě i na mou oběť bylo sesláno prostřednictvím prvotní vraždy. A nelze se tomu vyhnout. Jen a pouze díky této prvotní vraždě je lidstvo (a s ním i vše ostatní) odsouzeno ke smrti, která vlastně slouží jako transcendentální kolektivní trest. Tuto nosnou myšlenku najdeme v celé řadě mýtů, včetně všech výše zmíněných.
Primitivní společenství mají řadu rituálů, při nichž smrt zažehnávají – např. promlouvají k mrtvému ulovenému zvířeti, přesvědčují ho, že není mrtvé, ale osvobozené z těla apod.
Z psychologického hlediska se nejedná o nic jiného než o zahnání niterného strachu ze smrti, jež vzešla z rukou lovce (je za ní tedy přímo zodpovědný, v přeneseném slova smyslu je lovec nositelem smrti). Na druhou stranu však člověk chápe, že smrt rovná se život (lov, střídání generací atd.), takže ve svém důsledku za ni přece nemůže nést plnou zodpovědnost. Smrt je prostě nevyhnutelná.
Ale kdo za ni tedy může? Jak se z tohoto vnitřního paradoxu vymotat? A právě zde nám do ideového kolbiště pro et contra vstupuje teze „prvotní vraždy“. Fakticky se nejedná o nic jiného, než o určitou formu psychologického útěku před smrtí.
Nesmíme však mít pocit, že idea prvotní vraždy nezavrhuje špatnost tohoto činu a ospravedlňuje ji. Jak jsme si ukázali výše (či v mýtu o Hainuwele), je tomu právě naopak.
Na druhou stranu je však prvním zcela nezbytným krokem k vědomému převzetí moci nad životem. V přeneseném slova smyslu se člověk stává nástrojem smrti. Jinými slovy, „mystérium údělu smrti bylo vloženo do rukou lidské rasy, a lidé se takříkajíc stávají partnery při jeho naplňování“. (HERZOG 2012, Psýché a smrt, str. 38)