Smuteční a zádušní obřady
Vyrovnat se s konečností své vlastní existence je pro každého člověka složitou, často téměř nepřekonatelnou překážkou. Jednou z nejvýznamnějších „berliček“, na jejichž pomoc v této existencionální otázce řada lidí spoléhá, je náboženství, které (i přes všechny své rozličné podoby) téměř vždy nabízí člověku útěchu v určité strukturalizované víře v posmrtný život.
Je zcela neoddiskutovatelným faktem, že v průřezu jednotlivých epoch a/nebo kulturních oblastí lze jejich komparací nalézt množství zajímavých momentů stojících za naši pozornost. Já bych se však rád v této krátké eseji zaměřil v obecné rovině na srovnání smutečních a zádušních obřadů, k čemuž využiji dvou časově i místně sousedících kulturněnáboženských thanatologických struktur, egyptskou a izraelskou. Velice úzce je tato práce spojena s jedním z předchozích textů – Smrt motorem kultury.
Mapa blízkého východu
(zdroj: autor tohoto webu)
Začít musíme od počátku, respektive od konce – tedy od samotné smrti. Je zcela logické, že úmrtí člověka bylo v obou sledovaných kulturách, egyptské i izraelské (stejně jako snad všech jiných existujících) zásadním mezníkem pro danou komunitu, k níž zesnulý patřil.
Ale co dál?
Smrtí člověka se na velice významné thanatologické rozcestí dostává ritualizace smrti. Pod těmito dvěma slovy bychom si měli představit dvě roviny jednoho ("dvě strany jedné mince") - praktikování smutečních na straně jedné a zádušních obřadů na straně druhé, obé nutné pro pochopení smrti a smíření s ní. Pro ty z čtenářů, kteří po prvním (i druhém, třetím, atd.) přečtení a zamyšlení nejsou schopni nalézt onen primární rozdíl mezi nimi (smuteční x zádušní), si však dovolím krátké vysvětlení.
Smuteční obřad je systematický soubor činností, jejichž prvotním účelem je momentální vypořádání se s úmrtím blízké osoby. V současnosti je nejvhodnějším (tedy nejobecněji vnímaným) příkladem veřejný pohřeb a následná smuteční hostina. Jde tedy o konkretizované a specificky určené společensky vhodné (odsouhlasené) úkony (rituály), jejichž prostřednictvím má dojít k rozloučení se se zesnulým a vyrovnání se s jeho odchodem do jiné sféry existence/neexistence. Zajímavostí je, že k provozování smutečních obřadů není výlučně podmínkou náležitost zesnulého/pozůstalých k nějakému náboženskému společenství, i ateisté si totiž zakládají na určitých pohřebních ceremoniích (které mnohdy paradoxně vycházejí z dlouholeté náboženské tradice dané kulturní oblasti).
Zádušní obřady jsou diametrálně odlišnou záležitostí, velkou roli zde hraje čas. Smyslem zádušních ceremonií je totiž upomínka na mrtvého, a to i dlouho po jeho smrti. Nebožtíkův skon je sice stále v myslích pozůstalých živý (proto je konán onen zádušní rituál), nejedná se však již o akutní potřebu se s úmrtím blízkého vnitřně vyrovnat. K tomu již přeci došlo těsně po jeho smrti. Na mrtvého se "pouze" vzpomíná...
Vietnamský domácí chrám předků
Můžeme nalézt dvě významové roviny zádušních obřadů, které pro psychické „jáství“ člověka mají nezpochybnitelnou důležitost:
1. na mrtvého se jejich prostřednictvím vzpomíná, tudíž se po „mé“ smrti bude vzpomínat i na mě (nesmrtelnost člověka!)
2. zádušní obřady jsou důkazem toho, že společnosti, které je provozují, věří, že mrtví jsou stále nějakým způsobem svázáni s pozemským světem, sledují ho, hodnotí činy svých potomků a jejich potomků a, v extrému, ho mohou ovlivňovat…
Pokud nyní zabrouzdáme do starověké egyptsko-izraelské oblasti, k čemuž jsem se odkazoval v úvodu tohoto textu, můžeme se na smuteční/zádušní obřady podívat pod pomyslným kulturně-thanatologickým drobnohledem...
Zatímco v dávném Izraeli je silná pozice obřadů smutečních (tedy oplakávání mrtvého), nenalezneme zde téměř žádnou (jinými slovy opravdu prakticky neexistující) zmínku o posmrtném životě, na který by se vázaly obřady zádušní.
Oproti tomu v Egyptě je jednoznačný (i pro naprostého laika do očí bijící) důraz na to, co se děje po smrti člověka. Ať už se zaměříme na detailně propracovaný posmrtný „život“ člověka (od vážení srdce až po snahu zachování neživého těla, tzn. mumifikace – mimochodem v této souvislosti je velice zajímavý příběh o konfliktu mezi Osirisem a Sutechem a další thanatologické mýty Egypta, jimž se třeba v budoucnu budeme věnovat taktéž) nebo o potřebu zanechat otisk své existence v historii země. Mluvíme samozřejmě o megalomanských kamenných monumentech. Odkazem na tuto myšlenku nejsou jen pyramidy, ale i řada dalších staroegyptských staveb (Údolí králů, Údolí královen, řada paláců, nekropolí,…). Zde se odvolávám na již avizovaný zveřejněný článek - Smrt motorem kultury, jenž vlastně tyto snahy našich dávných předků do jisté míry vysvětluje.
Egypťané se v nesmrtelnost snaží vstoupit nezničitelností těla a svého "přísmrtného" obydlí, konzervací všeho, co bude zesnulý ve svém dalším stadiu existence potřebovat. Soustřeďují se víceméně na věci minulé, tedy to, co již bylo stvořeno, co existovalo.
Izraelité svou pozornost , na rozdíl od svých současníků Egypťanů, zaměřují zcela opačným směrem.
Podstata „otisku“ Izraelity netkví v "nesmrtelné" tělesné schránce a nezničitelné a zubem času nenahlodatelné hrobce, ale v budoucích generacích, tedy v dětech a dětech těchto dětí atd. Potomci jsou tedy oním ostřím, jímž se lidé brání své konečnosti a pomocí kterého se snaží svou "dobu expirace" prodloužit až za horizont smrti.
Pakliže se na smuteční a zádušní rituály podíváme z nadhledu a „sloučíme“ je, zjistíme, že oba typy obřadů lze víceméně rozčlenit do tří fází: oddělení, proměna a znovuzačlenění.
Fáze oddělení je velice prostá – kancelace všech charakteristik živosti jedince, jinými slovy, příchod smrti. Samotný skon člověka dostává zesnulého do zcela jiné sféry bytí (záměrně se vyhýbám slovu „opačné“, abych nestavěl život a smrt do kontrapozice) a nehledě na intenzitu thanatologického vnímání společnosti se nebožtík v tomto momentu automaticky odděluje od své rodiny, přátel a vlastně celé sociální struktury. Je snad neoddiskutovatelné, že tato fáze je společná téměř všem kulturám a časovým epochám, nejen té starověké egyptské či izraelské.
Fáze proměny je prezentována transformací mrtvé schránky a její translokace ze světa živých „dál“. Tato transformace se liší kulturu od kultury, epochu od epochy, jednat se může např. o skeletizaci, mumifikaci, kremaci, expozici apod.
Součástí této fáze je však i proměna ducha, často nesoucí podobu ospravedlnění sebe sama, očisty své vnitřní podstaty před samotným přechodem do dalších úrovní existence. Zatímco v Egyptě po smrti člověka dochází k vážení srdce zemřelého (za protiváhu slouží bílý brk - symbol čistoty), v některých náboženských systémech dochází k vyčlenění proměny těla od proměny ducha. V křesťanství tak třeba přichází zhodnocení pozemského života člověka Bohem až při posledním soudu (dlouhou po zániku tělesné schránky), na základě Jeho rozhodnutí je pak zesnulý přijat v království spravedlivých či svržen do jam pekelných.
A fáze znovuzačlenění? Zde se jedná o prostou reintegraci mrtvého zpět do společnosti (ač je z ní již oddělen a transformován) pomocí řady zádušních rituálů. Na mrtvého se vzpomíná, komunikuje se s ním. A to mnoha rozličnými způsoby. Od budhistických domácích oltářků, pálení vonných tyčinek či svic, modliteb, zaříkání, až po ohňové tance…
(poznámka autora mimo egyptsko-izraelskou komparaci:
běžnou praxí ve starém Egyptě bylo pohřbení faraona nejen s náhradním šatstvem, solidně vybavenou "špajzkou", včetně nádobí, a třeba i kočárem či lodí, ale mnohdy i s početným služebnictvem (často zazděným v hrobce zaživa).
Podobné smuteční obřady však lze nalézt v pozdějších dobách i jinde. Vzpomenout můžeme například významné náčelníky vikingských kmenů z období pozdního starověku a raného středověku, se kterými byly do monumentálních mohyl pohřbívány i celé lodě, popř. můžeme zmínit"ohnivé" pohřby vůdců severských klanů, kdy se k dobrovolnému upálení na palubě náčelníkovy lodi dle platných klanových tradic dobrovolně uvolily pozůstalé manželky odešlých náčelníků. Vždyť se od nich přeci očekávalo, že budou svého muže doprovázet i do další sféry bytí...)
Osebergská loď
Vikingský "ohnivý" pohřeb